za humny
Jak bezohledné je to hluché ticho
bolestně smýká tíhu věčných běd
proniká skrání s otylou tváří lichou
a ve rtech skrývá smrtelně prudký jed
Až do morku kostí a plný vůně teskné
hostí tě po sté a možná naposled
v perleti její se odraz ještě leskne
však uvnitř mrazí bizarně černý led
Z korových slzí a prázdných nádob vzlyků
v hlubokém tichu všech temněmodrých dní
prochází napříč s andělskou tváří vzdechů
z odlehlých končin, kde pouhý smutek dlí
Rej jisker žahavých se ztrácí v nitru noci
slabounce praská plamínek poslední
zbývá jen nasát a k ránu se tu propít
v krajině fasád mdlé doby "moderní"